FC Slovan Liberec | Člen Dvorany slávy Ladislav Maier: Nedám na Slovan dopustit!
Menu Další Zavřít Zavřít
28.01.2018

Člen Dvorany slávy Ladislav Maier: Nedám na Slovan dopustit!

Redakce
Liberec - Novým členem Dvorany slávy FC Slovan Liberec je od ledna 2018 brankář Ladislav Maier. Každý ví, že se jako hráč Slovanu podíval na mistrovství Evropy v roce 1996, odkud si přivezl stříbro. Jako funkcionář se ale také podepsal pod druhý titul našeho klubu. Na své působení pod Ještědem dodnes vzpomíná v dobrém. "Zažil jsem tu neuvěřitelnou fotbalovou euforii," vypráví.

Co pro vás znamená uvedení do klubové Dvorany slávy?
Ani jsem nevěřil, že něco takového vyhraju. Všichni stárneme, je mi 52 let. Hrozně mě to těší. Byl jsem opravdu překvapený. Vidím v tom asi dva důvody. Odchytal jsem tu tuším oproti kolegům nejvíc utkání a taky si mě nejspíš do velké míry pamatuje ta starší generace, která s námi ještě slavila postup. Všem za jejich hlasy moc děkuji.

Ladislav Maier a Ladislac Škorpil

Když jste do Slovanu přišel, tým ještě hrál druhou ligu. Jaký jste měl z tehdejšího klubu dojem?
Je to už nějaká řádka let, ale na tohle člověk nezapomíná. Tím spíš, když jsem s mužstvem prožil tolik let. Mám na svoje působení ve Slovanu jen ty nejlepší vzpomínky. V té době se tu opravdu hrála druhá liga a my měli to štěstí, že se dělila republika, takže do ligy šlo prvních šest klubů. Pamatuji si, že jsem jako kluk z moravské vesnice dorazil do velkého města, byl to nezvyk. Dostal jsem tu šanci chytat, v prvním roce jsem si na svou stranu získal fanoušky a táhlo se to se mnou dalších sedm let. Výsledky jsme měli spíše takové nevýrazné, přišel tedy trenér Petržela. Najednou se tu zvedla taková euforie, která byla cítit z celého regionu. Odpovídaly tomu i návštěvy. Dodnes si pamatuji, jak jsme postoupili, a těší mě, že jsem se pod to podepsal. Řadím to spolu s nominací na mistrovství Evropy 1996 nebo titulem s Rapidem Vídeň mezi největší úspěchy své kariéry.

Při přebírání ocenění na Galavečeru FC Slovan Liberec jste jako svůj nejpamátnější zápas zmínil tehdy ještě druholigové derby s Jabloncem. Proč?
Bylo to zlomové utkání, šest týmů šlo do ligy přímo a my byli na nějakém pátém místě. Před námi byly třeba Drnovice, Zlín nebo Žižkov. Bojovali jsme o umístění s Jabloncem a tím, že jsme je porazili, udělali jsme velký krok k postupu. V opačném případě by nás tuším Jablonec přeskočil a mohlo to dopadnout kdo ví jak. Nebylo to pro mě možná tak náročné utkání, ale psychicky to bylo hrozně složité. Byl to takový bod zlomu, díky kterému jsme se dostali do ligy.

Po postupu do ligy se Slovanem nikdo nepočítal, byli jsme spíše kandidáty na sestup...
(skočí do řeči) A zůstalo to tak! Nepočítají s námi dodnes, a přitom máme tři tituly! (úsměv)

Láďové Maier a Hampl

Tehdy se vám ovšem hned povedlo pod vedením trenéra Petržely překvapit spoustu favoritů, uhrát dobré výsledky i proti Spartě nebo Slavii. Kde se ve vás ta euforie v prvních sezonách brala?
Hlavně si vzpomínám, že tehdy byl ještě dvoubodový systém. Kdyby se hrálo tak, jako dnes, tedy na tři body za výhru, tak bychom možná skončili i výš. Na nováčka jsme měli spoustu výher a nakonec jsme byli nejprve devátí a potom hned čtvrtí. Celé město a vlastně i celý region se na ligu hrozně těšil. Nám, bezejmeným ambiciózním hráčům, ta situace vyhovovala. Sebevědomí nám dodávali trenéři. Když přijely kluby, jako Baník Ostrava nebo Sparta, ke kterým jsme jako neznámí kluci vzhlíželi, věděli jsme, že je chceme porazit. Doma jsme vyhráli nad tehdy skoro neporazitelnou Spartou. K tomu jsme viděli, že je tam celkem šest nováčků, se kterými jsme uměli hrát už ve druhé lize. Přišel Pepa Obajdin, který se hned rozstřílel. K němu se přidal i Dalibor Slezák. Mužstvo neskutečně šlapalo. Navíc za námi tehdy skutečně stálo celé město.

Následoval přesun na Městský stadion. Jak se vám na něm hrálo?
Tehdy z toho bylo velké haló. Všichni říkali, že nebudou chodit lidi. No a opak byl pravdou. Měl větší kapacitu, pro lidi tam byl větší komfort. Porazili jsme tam před velkou návštěvou Jablonec, na Spartu taky dorazilo dost lidí. Když přišlo „jenom“ pět tisíc fanoušků na Cheb, tak jsme si říkali, co se děje. Nutno dodat, že to už byl listopad. (úsměv) V té době nebylo povinné vyhřívání trávníku, takže fotbal vypadal trochu jinak. Zázemí se s tím současným nedalo porovnávat, ale návštěvy byly oproti dnešku parádní. Mám trochu strach, že se to do budoucna hned tak těm časům nevyrovná. Kluci sice hrají dobře a často o poháry, ale stadion je poloprázdný. Je mi to až líto.

Může hrát roli, že už jsou oproti těm časům fanoušci po titulech a pohárech poněkud zhýčkaní?
Spíš bych řekl, že dnes každý kouká na internetu na anglickou ligu a porovnává, jak hraje Chelsea nebo Manchester. Slovan prostě nikdy nebude Chelsea nebo Bayern. Jsme česká liga, tak si musíme zvyknout, že tu hráči mají jinou kvalitu a jiné podmínky. Mužstvům navíc trochu chybí osobnosti. Dřív se chodilo na Chovance, Látala nebo Bergera. Teď se celkově v lize kluci točí jako holubi na orloji. Diváci si k nim nevybudují žádný vztah. Já byl v Liberci sedm let a když půjdu do města, leckdo mě pozná a pozdraví. Dneska tu diváci jdou na Slovan, ale hráče tolik neznají. Nejde jenom o problém Slovanu, takhle je to v celé lize. Je to zkrátka úplně jiná doba. Točí se tu i kluci z Afriky, Ameriky nebo odkudkoli z Evropy, přijdou, odehrají si to svoje a jdou o dům dál. Každý myslí v první řadě na sebe.

Když se vrátím k lize, odchytal jste tu řadu vynikajících zápasů...
… a také těch horších! (smích)

K těm se dostaneme později. Jednou jste si v dresu Slovanu dokonce vysloužil neobvyklou desítku jako hodnocení od redakce Deníku Sport. Pamatujete si to?
Bylo to derby v lize s Jabloncem. Vyhráli jsme 1:0, přitom v prvním poločase byl Jablonec celou dobu lepší. Co k tomu říct, něco jsem asi i chytil. (úsměv) Pamatuji si tu úžasnou atmosféru. Mám ten zápas tuším dokonce někde doma na videu. Měl jsem asi dva těžší zákroky, ale zase to nechci úplně přeceňovat. Vzpomínám na to utkání hrozně rád. Ony takové momenty vždy potěší.

Na které další zápasy rád vzpomínáte?
Ještě před pár lety jsem u Městského stadionu viděl nápis: „Láďa Maier je nejlepší!“ Ten tam byl od zápasu se Spartou, kdy jsem Chovancovi chytil penaltu. Člověka to zahřeje. Tehdy jsme prohrávali 0:1, když mi dal Pavel Nedvěd gól měsíce. Vyrovnali jsme, ale Obajdinovi neuznali branku. Potom už mu druhý gól uznali, dokonce jsme otočili a Sparta v poslední minutě kopala penaltu. Dodnes si tu euforii, když jsem ji chytil, pamatuji. Pro náš tým to byl obrovský úspěch. A fanoušci... No já myslel, že snad spadne celý Liberec.

Zmínil jste i ne zrovna vyvedená utkání. Občas jste měl smůlu na poněkud kuriózní branky...
(vstoupí do řeči) To nebyla jen smůla. Já vždycky říkám, že takové situace jsou důsledek něčeho jiného. Na Bohemians jsem to odstartoval gólem z půlky. Spousta lidí mi to připomíná, každý si to pamatuje. Málokdo ví, že jsem Chovancovi chytil penaltu, ale tohle si pamatují dokonale. (úsměv) Když to dneska vidím, byli jsme tehdy jednoznačně lepší. Bylo to úžasné utkání, točili jsme s nimi. A přišel ten gól. Nakonec jsme prohráli a já to v sobě hrozně dlouho dusil. Leželo to ve mně, neuměl jsem se z toho otřepat. Trenér Petržela při mně vždycky stál, ať jsem chytal dobře nebo špatně. Postupem času jsem se s tím srovnal a dostal jsem i nějaké jiné. Třeba mezi nohama od Baníku Ostrava.

Tam tehdy míč myslím sklouzl po bahně nebo po písku...
…A já se toho lekl, zavřel jsem oči, prošlo mi to do brány. Za pár minut jsem se srazil tuším s Romanem Klimešem, zlomil jsem si dvě žebra a střídal jsem. Bylo to jinak úžasné utkání, potom jsme otočili na 2:1 a Baník mazal zpátky do Ostravy. Ale takových pár potupných gólů jsem dostal i v Rapidu, nestávalo se to jen v Liberci. (úsměv)

Tím mi trochu nahráváte na další otázku. Byl jste jedním z prvních hráčů Slovanu, kteří přestoupili do zahraničního klubu. Jak vzpomínáte na svou etapu v Rapidu Vídeň?
Přestože nedám na Slovan dopustit, tohle bylo takové vysněné angažmá. Už mi bylo dvaatřicet let, podepsal jsem tam tříletou smlouvu a říkal jsem si, že tam do pětatřiceti budu chytat a že se pak vrátím do Liberce. Bylo z toho sedm let zakončených titulech. K tomu jsem tam byl v prvních asi čtyřech letech vždy vyhlášen nejlepším brankářem soutěže a my pořád končili druzí. Už jsem myslel, že jsme prokletí, že jsem tam snad přišel ze Slavie a ne z Liberce! (smích) Titul jsem získal až na konci kariéry. Měl jsem monstrózní rozlučku u vídeňské radnice, kam přišlo asi třicet tisíc fanoušků. To jsou věci, na které se nezapomíná. Otázka byla, jestli tam budu v klubu pokračovat dál, nebo jestli zamířím zpět do Liberce. Rozhodl jsem se tehdy vrátit do Slovanu. Ať už to celé dopadlo jakkoli, mám k Liberci silný vztah a nelituji toho.

Odcházel jste z Liberce v létě 1998. Zažil jste tu tedy i střelce Leandra Lazzara Liuniho, od jehož příchodu do Liberce to zanedlouho bude dvacet let. Vzpomínáte na něj?
Moc dobře! Přišel do zimní přípravy, začal trénovat pod trenérem Petříkem. Pro nás byl jako Argentinec docela exotickým hráčem. My tu tehdy měli v kabině takovou mazáckou vojnu. Dohlíželi jsme, aby hráč trošku vypadal, neměl dlouhé vlasy, uměl se chovat... Potom přišel tenhle kluk s dlouhými vlasy, tak jsme ho hned hecovali, ať to ostříhá. Jenže španělsky z nás nikdo neuměl. (smích) Teprve Tomáš Bárta se pak začal trochu učit španělštinu a komunikoval s ním. Na tréninku Leandro pořádně nemohl, měl jenom lisovky, které v místním terénu nebyly zrovna nejlepší obuv. No a pak přišel do ostrého zápasu na Městském stadionu s Opavou, kde dal hned hattrick. Vyhráli jsme 3:0. Další zápas byl v Brně neviditelný a dál to bylo takové nahoru, dolů. Nebyl to zrovna pracant, ale měl čich na góly. Uměl se dostat k míči a uklidit ho do sítě.

Zachytal jste si také za reprezentaci, jste vicemistrem Evropy. Jak se celkově ohlížíte za svou bohatou kariérou?
Na to všechno rád vzpomínám, ale ze vzpomínek na fotbalový život se žít nedá. Vždycky říkám: Mohl jsem skončit v Bayernu Mnichov, což jsem si vždycky přál, ale také jsem mohl hrát za Kuřim a kromě toho v práci lítat po štaflích. Vždyť jsem do ligy vstoupil až v sedmadvaceti letech. Mohl jsem z toho vytřískat možná víc, ale to je všechno takové kdyby.

Jako hráč jste se z titulu se Slovanem neradoval, zato jste ho zažil z pozice funkcionáře. To asi byla poněkud odlišná zkušenost?
V první řadě musím poděkovat, že mi Slovan dal příležitost dělat sportovního ředitele. Byla to velká zkušenost. Co se titulu týče, sešlo se dobré mužstvo se skvělými trenéry. Z pozice sportovního ředitele to každopádně prožíváte úplně jinak. Hráč je hráč, řeší jenom trénink, mičudu, co mu dají k večeři a kdy mu jede autobus. Trenér to má mnohem těžší, nechtěl bych ho snad ani dělat. A jako ředitel řešíte spoustu věcí kolem. Hráče, trenéry, ale také představenstvo, diváky... Je to neuvěřitelný kolotoč. Po vzájemné dohodě jsme se pak rozešli, byť jsem se loučil po titulu a čtvrtém místě. Rozhodně na to vzpomínám v dobrém.

Ladislav Maier a Zbyněk Štiller

Když se přesuneme do přítomnosti, máte za sebou velmi exotické fotbalové zážitky...
Byl jsem půl roku s Frantou Strakou v Egyptě, v Alexandrii. Hrozně se mi tam líbilo. Měli jsme smlouvu ještě na půl roku, ale došlo k nějakému pnutí mezi hlavním trenérem a vedením, takže jsme museli skončit. Přesto to považuji za jedno z nejlepších angažmá, kde jsem byl. Věřím, že se ještě někdy do podobné země vrátím. Trochu jsem si vylepšil angličtinu, což jsem také potřeboval. (úsměv) Poznal jsem úplně jinou mentalitu lidí a hráčů. Byla to další cenná zkušenost.

Přejděme k současnosti Slovanu. Klub vede nový realizační tým pod vedením Davida Holoubka a bývalých hráčů, kteří prošli Slovanem. Mohou navázat na úspěchy, které tu vybojoval Jindřich Trpišovský?
Bude to pro ně těžké. Co si budeme povídat, Jindra tu za ty roky odvedl skvělou práci. Byl tu skoro tři roky, za tu dobu dvakrát udělal základní skupinu Evropské ligy. Na to, jaká je tu fluktuace hráčů... Musím před klukama smeknout klobouk, co předvedli. Když se podívám na ten současný realizační tým, Márovi Čechovi jsem dělal nadřízeného. Jirka Jarošík se mnou hrál, když tady začínal na vojně. Dokonce jsme se potkávali i v nároďáku, známe se velmi dobře. Byl mi před dvěma lety na oslavě padesátin. K tomu tu je také Míra Holeňák, který pro Slovan odvedl na hřišti spoustu práce. Davida Holoubka znám jenom z televize, ale věřím mu. Když si je vedení vybralo, určitě vědělo, proč to dělá. Jejich práce bude stejně těžká, jako by byla jinde, ale dostali příležitost ve velmi kvalitním týmu. David Holoubek umí skvěle pracovat s mladými, což bude asi jedním z důvodů, proč padla volba právě na něj. Přeju mu s kolegy mnoho štěstí.

Ladislav Maier a David Holoubek

Hráči si momentálně s novými trenéry užívají soustředění na Kypru. O tom jste si asi mohli během vašeho působení v Liberci nechat pouze zdát, nebo ne?
Několikrát jsme vlastně v zahraničí byli. Také jsme letěli na Kypr a dvakrát jsme tuším byli v Turecku, ale tam to stálo lidově řečeno za houby. Byly tam strašidelné podmínky, pořád pršelo, rvali jsme se s jinými týmy o místo v posilovně. K tomu jsme ale zažili také několik soustředění na lyžích. To už se dnes nedělá. Dobře znám různá sedla v okolí, občas dodnes vytáhnu běžky a jedu se projet.

Slovan v létě oslaví 60 let od založení. Je něco, co byste klubu a fanouškům k výročí popřál?
Fanouškům bych především popřál, aby zažívali stejnou radost, jako doteď. Slovan je úspěšný a stabilní klub. Za posledních pětadvacet let postoupil do ligy, třikrát udělal titul, mnohokrát si zahrál evropské poháry. To je bilance, kterou se můžeme chlubit. Do budoucna bych mužstvu popřál, aby v lize pokračovalo ve skvělých výkonech. Kdyby se v horizontu několika let opět podařilo vybojovat postup do Evropské ligy, byl by to výborný úspěch.

#fcslovanliberec #halloffame #5 #goalkeeper Ladislav Maier

Příspěvek sdílený FC Slovan Liberec (@fcslovanliberec),


Generální partner
Preciosa
Prémiový partner
Tipsport
Hlavní partneři
T-Mobile Renomia AUTO KP Plus Pregis Canis Pivovar Svijany
Další partneři
SMC Ricoh
Mediální partneři
Hitrádio Contact Radio Blaník Liberec