TOMÁŠI, JAK VZPOMÍNÁŠ NA PŘESTUP DO LIBERCE V LÉTĚ 2002? „Je to už dávno, ale musím říct, že to mám pořád v živé paměti. V libereckém klubu působil trenér Csaplár, který mě vedl v Příbrami v podstatě odmalička a měl na tom velký podíl. O nějakých náznacích možnosti příchodu do Slovanu jsem už od něho věděl trochu dopředu, takže mě to po sezoně až tak nepřekvapilo. Ale tím, že to pro mě měl být velký posun v mé kariéře, tak jsem byl zájmem Liberce velmi mile překvapený. Nijak zvlášť jsem se samozřejmě nerozmýšlel a s manželkou jsme na to hned kývli.“
PŘIŠEL JSI VLASTNĚ DO MISTROVSKÉHO TÝMU, JAKÉ BYLY ZAČÁTKY VE SLOVANU? „I když z Liberce odešly hvězdy jako Koloušek nebo Štajner, tak tady zůstal neskutečně silný mančaft plný vynikajících hráčů, pro mě to nebylo za začátku úplně snadné, nedostával jsem moc šancí a svoji budoucí pozici jsem si musel fakt trpělivě vydobýt. Byl jsem ale jenom rád, že můžu v takovém týmu, jako byl tehdy Liberec, vůbec být. Vzpomínám na zápasy v předkole Ligy mistrů s AC Milán, do kterých jsem sice nenaskočil, ale byl jsem u toho a byl to pro mě neskutečný a až neuvěřitelný zážitek, protože za AC Milán hrál můj velký vzor Paolo Maldini.“
PO SEZONĚ 2004/05 JSI ALE CHTĚL Z LIBERCE ODEJÍT, JAK TO TEHDY BYLO? „To vzniklo tak, že v době, kdy jsem zase moc nenastupoval, přišel do Slovanu trenér Griga a mě jako obránce dával i na post hrotového útočníka, takže jsem v sestavě různě pendloval a neviděl jsem už v Liberci moc velkou budoucnost. Byl jsem proto v kontaktu, s bohužel už zesnulým, panem Marečkem, trenérem Teplic, které o mě projevily enormní zájem a já jsem se vážně rozhodoval, jestli z Liberce odejdu, nebo ne. Pak tomu nahrála shoda náhod, že pan Griga ve Slovanu skončil a jeho místo zaujal trenér Lavička.“
CO SE TEDY POTOM STALO? „Pan Lavička mě přesvědčil, abych neodcházel a říkal mi, že to liberecké mužstvo postaví jakoby na mně a že budu kapitánem. To bylo pro mě něco tak krásného tohle slyšet, takže jsem samozřejmě zůstal. A vyplatilo se, že jsem nikam neutekl a že jsem tu pro mě těžkou sezonu předtím vydržel, protože z toho nakonec byla úplná pohádka a získali jsme mistrovský titul.“
TEN TITUL V SEZONĚ 2005/06 BYL PRO VŠECHNY NEJEN V LIBERECKÉM KLUBU HODNĚ NEČEKANÝ, JE TO TAK? „Úplně mě mrazí v zádech, když si na ty chvíle vzpomenu. V létě od nás odešlo asi pět šest kvalitních hráčů, takže jsme kádr oslabili a byli jsme pasováni spíš na boj o záchranu. A nakonec z toho byla prostě neuvěřitelná sezona se senzačním ziskem mistrovského titulu už tři kola před koncem, i když jsme měli tým v podstatě bez hvězd. Vlastně od začátku sezony jsme vedli, uhráli jsme si to hlavně týmovostí a soudržností a na tom měl obrovský podíl trenér Lavička, který to z nás dokázal dostat. Byla to fakt veliká euforie. A pro mě to bylo ještě umocněné tím, že jsem byl kapitánem a cítil jsem zodpovědnost za ten tým.“
PO OSLAVÁCH TITULU JSI PAK V LIBERCI ODEHRÁL JEŠTĚ PODZIM A PAK JSI ODEŠEL DO ITALSKÉHO UDINE, JAK SE TOHLE SEBĚHLO? „Ve Slovanu byla tehdy vidina postupu do základní skupiny Ligy mistrů. V předkole jsme ale narazili na Spartak Moskva, opravdu smolně jsme vypadli, tím to začalo v Liberci tak nějak trošku uvadat a já jsem v zimě odešel do Udinese Calcio.“
JAKÉ BYLO ANGAŽMÁ V ITALSKÉ PRVNÍ LIZE? „Přišli jsme tam společně s Tomášem Sivokem a byly to takové dva velké přestupy z české ligy do italské. Bylo to výborné angažmá, které mi dalo zase neskutečně mnoho zkušeností po taktické fotbalové stránce, prostě velký skok, když porovnám českou a italskou ligu. Asi půlrok jsem se tam vlastně hledal, bylo to herně jiné, ale pak jsem nakonec odehrál dobrou a zajímavou sezonu, ve které jsme dosáhli i na evropské poháry.“
PAK JSI ODEŠEL DO TURECKA, TAM TO BYLO JAKÉ? „Šel jsem do Besiktase Istanbul a zase jsme tam přestoupili spolu s Tomášem Sivokem, to byl takový osud. Ve stoperské dvojici jsme tam odehráli celou sezonu a vybojovali ceněný double, tedy titul i vítězství v poháru. Jenže vedení se pak namlsalo přímým postupem do skupiny Ligy mistrů, přivedlo si řadu jiných cizinců a já jsem to odskákal hostováním.“
TO ALE DOPADLO FANTASTICKY... „...přesně tak. Vybral jsem si malý Bursaspor a byl to zase paradox, protože tam byl trenér, který si mě předtím přivedl do Besiktase. A s Bursasporem jsme pak naprosto neuvěřitelně vybojovali turecký titul, který dosud získávaly jen velkokluby Galatasaray, Fenerbahce, Besiktas a Trabzonspor. Byla to pro tureckou ligu historická událost a slavili jsme fakt dlouho s neskutečným počtem fanoušků, prostě šílené. Ten titul s Bursasporem byl pro mě možná emočně ještě silnější, než ten s Libercem, protože to bylo ještě víc neuvěřitelné. Něco, jako kdyby v české lize získala titul Příbram. To byl prostě masakr.“
Z TURECKA, KDE JSI OSLAVIL DVA LIGOVÉ TITULY, SES PAK VRÁ- TIL NA TŘI SEZONY DO ČESKÉ LIGY DO SPARTY, JAK TUHLE ŠTACI HODNOTÍŠ? „Vůbec toho nelituju, hrál jsem v historicky nejlepším klubu v Čechách a zažil jsem tam skvělé lidi od spoluhráčů po trenéry. Hodně smutné a pro fanoušky i pro nás nepříjemné na tom bylo ale to, že za ty tři roky jsem nezískal v takovém klubu jako je Sparta ani jeden titul. Asi jsem přišel do takové doby, kdy Sparta byla na začátku té své současné krize.“
ALE ZE SEZONY 2013/14 MISTROVSKÝ TITUL SE SPARTOU MÁŠ… „...fakticky jo, právo na něj mám, ale naskočil jsem jen na začátku do zápasu s Bohemkou na pár minut, pak se se mnou přestalo počítat a než abych seděl jen na tribuně, tak jsem se vrátil tam, kde jsem začal kariéru, tedy do Příbrami. Takže ten titul se Spartou mám sice ve statistikách, ale já osobně si ho nepočítám, protože jsem se o něj vlastně vůbec nepřičinil.“
PAK JSI HRÁL CHVILKU I V OSTRAVĚ DRUHOU LIGU, PŘÍBRAMI JSI NÁSLEDNĚ POMOHL ZNOVU VYKOPAT PRVNÍ LIGU A VLONI V LÉTĚ JSI UKONČIL PROFESIONÁLNÍ KARIÉRU. CO DĚLÁŠ TEĎ? „Od trenéra Karla Krejčího jsem dostal nabídku dělat manažera české reprezentace do 21 let, kterou jsem přijal, takže tomu se teď věnuju.“
CO TO OBNÁŠÍ? „Zajišťovat takový ten běžný chod týmu, starat se o hráče, aby všechno fungovalo, ale protože je nás v tom realizačním týmu hodně, tak se ta práce okolo “21“ tak nějak rozumně rozmělňuje mezi nás všechny. U mě je to i o sledování mladých fotbalistů, jezdím po ligových zápasech, s trenéry pak konzultujeme nominaci, prostě je to zajímavé a baví mě to, protože jsem dál u vrcholového fotbalu. A vzhledem k tomu, že to není denní práce, tak jsem i asistentem trenéra Dana Huni u příbramského dorostu U19 v první celostátní lize.“
JSI V KONTAKTU S BÝVALÝMI LIBERECKÝMI SPOLUHRÁČI? „V Liberci jsem byl vloni v létě na oslavách šedesáti let založení Slovanu, a to bylo fakt krásné. To jsem si hrozně moc užil, potkal jsem zase kluky, se kterými jsem hrával nebo potom vybojoval ten titul. Jinak častěji jsem se vídám třeba s Tomášem Janů, který občas přijede si zahrát za starou gardu Příbrami, zavoláme si s Petrem Papouškem, Martinem Abrahamem a dalšími. Je to fajn, protože ta naše liberecká generace prostě drží spolu.“
JEZDÍŠ SLEDOVAT LIGOVÉ ZÁPASY, KOMU VLASTNĚ FANDÍŠ Z TÝMŮ, KDE JSI HRÁL? PŘÍBRAMI, LIBERCI, SPARTĚ? „Jsem Příbramák, vždycky jím zůstanu, protože tady s rodinou žijeme, ale já nejsem zarytý fanoušek žádného mužstva. Nejvíc jsem byl paradoxně odmalička fanouškem Slovanu Bratislava, když ještě byla federální liga, protože taťka tam vyrůstal a my jsme tam v podstatě trávili mládí, když jsme do Bratislavy pořád jezdili za dědou a babičkou a mými vzory byli Dubovský, Pecko nebo Timko. Ale samozřejmě budu pořád přát Slovanu Liberec, protože jsem tam strávil krásných čtyři a půl roku. Spousta lidí si opravdu pořád myslí, že pocházím z Liberce, když jsem tam byl podstatnou část mé české ligové kariéry ozdobené tím pravým mistrovským titulem. Mým snem je jednou se do Slovanu Liberec vrátit, a to třeba jako trenér nebo manažer.“
