Rozhovory z rubriky CO DNES DĚLAJÍ: Antonín Kinský

TONDO, JAK VZPOMÍNÁŠ NA PŘESTUP Z PŘÍBRAMI DO LIBERCE?
„No, to už je doba... Z Liberce odešel Láďa Maier do Rapidu Vídeň, a proto hledali nového gólmana. Trochu se to táhlo, myslím, že se mluvilo i o Blažkovi nebo Podhajském, do zákulisních jednání jsem neviděl a nakonec se to upeklo, že jsem do Slovanu šel já. Samozřejmě přijít po Maierákovi bylo dost těžké, když jsem slyšel a vnímal, jakou on měl v Liberci pozici. Nebyl osobností jen na hřišti, ale i mimo něj a lidi ho zbožňovali. Laťka prostě byla nastavená hodně vysoko. Nakonec jsem to nějak zvládl a bylo z toho v Liberci krásných pět a půl roku.“

PAMATUJEŠ SI NA PRVNÍ ZÁPAS ZA SLOVAN?
„Na ten nikdy nezapomenu, protože jsem měl štěstí a povedl se mi. Bylo to doma proti Ostravě, hráli jsme 2:2 a mně se hlavně podařilo chytit Slončíkovi za stavu 1:1 penaltu, za kterou byl vyloučený Pavel Čapek. Pak jsme sice v oslabení dostali gól, ale Jirka Jarošík hlavou po centru vyrovnal. Takže tenhle úvodní zápas mi hodně pomohl a pak už to šlo víceméně samo. Chytal jsem pravidelně, bohužel mě dvakrát na delší dobu vyřadily zdravotní problémy. Měl jsem blbě zlomený palec na ruce a taky jsem onemocněl mononukleózou.“

JAK UŽ JSI ZMÍNIL, VE SLOVANU JSI PŮSOBIL PĚT A PŮL ROKU, VRCHOLEM BYLA POCHOPITELNĚ SEZONA 2001/02, V NÍŽ JSTE OSLAVILI POPRVÉ PRO LIBEREC MISTROVSKÝ TITUL, CO SE TI VYBAVÍ?
„Ježíši, to bylo skvělý, to se vůbec nedá popsat, protože jsme do té doby hrávali jen uprostřed tabulky. Musím říct, že jsme měli dva skvělé trenéry Škorpila a Csaplára a každý z nich do toho něco správného přinesl. My jsme jim začali věřit, šli jsme za tím, povedlo se nám pár zápasů a dostali jsme se na úžasnou vítěznou vlnu. Myslím, že jsme předváděli velice dobrý fotbal, mančaft byl velmi dobře poskládaný a stěžejní bylo, že jsme měli fakt dobrou partu, kabina táhla za jeden provaz. Nebylo tam nic takového, že když někdo nehrál, že by dělal nějaký bordel v kolektivu.“

TEN TITUL JSTE ALE OSLAVILI AŽ PO TOM ŠÍLENÉM ZÁPASE NA BOHEMCE...
„...přesně tak, to bylo fakt šílený. Prohráli jsme a pak jsme jen čekali na hřišti, jak to dopadne na jiných stadionech. Naštěstí to vyšlo a ty oslavy pak, to byla fantazie. A hlavně to byla nečekaná a obrovská změna pro český fotbal, protože předtím dlouho vládla jenom Sparta.“

KVŮLI ZDRAVOTNÍM POTÍŽÍM JSI PŘIŠEL O PAMÁTNÉ ZÁPASY SLOVANU S LIVERPOOLEM, ALE VŠECHNO SIS VYNAHRADIL V TÉ SLAVNÉ SEZONĚ 2001/02, KDE JSTE KROMĚ JÍZDY ZA TITULEM DOBÝVALI EVROPU A V POHÁRU UEFA JSTE VYŘADILI VIGO, MALLORKU I LYON. JAK JSTE TO DOKÁZALI?
„To bylo taky úžasný a musím říct, že každý povedený zápas dodával člověku sebevědomí a prostě jsme pokračovali dál. To je strašně důležité a třeba teď to dokazují kluci ve Slavii. My máme v Čechách takovou pozici furt k někomu vzhlížet a najednou zjistíte, že se dá hrát s každým jako rovný s rovným. Jen si musíte věřit, protože mentální složka je hodně důležitá.“

PŘED DVOJZÁPASEM S MALLORKOU JSTE SI V KABINĚ ŘEKLI, ŽE KDYŽ POSTOUPÍTE, TAK PŮJDETE VŠICHNI DOHOLA, ALE TY SES TOMU NĚJAK VYHNUL, JE TO TAK?
„Jo jo, tak to bylo. Kluci pak byli všichni bez vlasů, ale já jsem se s nimi domluvil, že půjdu dohola až později, protože se mi v tu dobu měla narodit dcera, tak jsem nechtěl, aby se mě hned lekla, až mě poprvé uvidí (smích). Sakra, teď když si to tak vybavuju, tak je to pár dní, co oslavila osmnácté narozeniny..., strašně rychle to letí.“

V PROSINCI 2003 JSI ODEŠEL Z LIBERCE DO RUSKA, JAK NA TOHLE VZPOMÍNÁŠ?
„To angažmá se mi povedlo podobně jako ve Slovanu, jenom bez větších klubových úspěchů. V Saturnu Ramenskoje jsem až asi na první čtyři zápasy po mém příchodu odchytal sedm let v kuse. Stabilně jsme hráli v pohodě prostředek první ligy, jednou jsme byli pátí, což se považovalo za obrovský úspěch.“

V SOUČTU SE SLOVANEM A PŘÍBRAMÍ JSI V RUSKU VSTOUPIL JAKO 17. ČLEN DO KLUBU LIGOVÝCH BRANKÁŘŮ, CELKEM JSI VYCHYTAL 118 NUL, JAK SI TOHO CENÍŠ?
„V Liberci jsem se o nuly nikdy nestaral, vždycky mi to hlásil Bogas Pilný, kolikátou už mám, protože chtěl být vždycky brankářem (smích). Samozřejmě jsem rád, že jsem se dostal do téhle společnosti výborných českých gólmanů.“

POJĎME K TVOJÍ REPREZENTAČNÍ KARIÉŘE. BYL JSI JAKO TROJKA ZA ČECHEM A BLAŽKEM NA BRONZOVÉM EURU 2004, CO PRO TEBE ZNAMENÁ TA MEDAILE?
„Já si myslím, že k tomu ocenění mám jiný vztah, to se bere trochu jinak. Byl jsem součástí něčeho, ale být u toho přímo na hřišti, to je něco jiného. Třeba titul s Libercem beru úplně jinak, protože jsem na něm měl zásluhu. Já jsem byl v nároďáku docela dlouho, od roku 2002 až po mistrovství světa 2006, ale přes spoustu nominací jsem odchytal celkem jenom pět zápasů. Za tu moji reprezentační éru jsem ale přesto moc rád, poznal jsem tam spoustu vynikajících hráčů a to samozřejmě posouvá člověka taky dál. Vždycky jsem se hlavně z Ruska na srazy těšil, byla tam tehdy vynikající parta.“

CO JSI DĚLAL PO UKONČENÍ ANGAŽMÁ V RUSKU V ROCE 2011?
„Byl jsem domluvený s trenérem Strakou, že bych tu moji kariéru definitivně zakončil v Austrálii, kde on tehdy vedl jeden klub. Chtěl jsem tam vzít na rok celou rodinu a byla by to taková třešnička na dortu. Bohužel Austrálii tehdy postihly velké přírodní katastrofy a ten Strakův klub zkrachoval, protože peníze šly pochopitelně místo do fotbalu na obnovu země.“

TAKŽE CO BYLO MÍSTO TOHO?
„Byl jsem asi čtyři měsíce doma, měl jsem sice nějaké nabídky z Rakouska, z Ruska i z české ligy, ale mně už se do toho kolotoče zpátky prostě nechtělo. Začal jsem se věnovat rodině, jezdil jsem na tréninky s dětma, holka hrála badminton a volejbal, kluk fotbal. Začal jsem si je užívat a pomalu dohánět to, co jsem během sportovní kariéry a hlavně při angažmá v Rusku zameškal. A to mě plně uspokojovalo a byl to v té době můj smysl života.“

TEĎ JSI ZPÁTKY U FOTBALU, KDYŽ DĚLÁŠ TRENÉRA BRANKÁŘŮ V ČESKÉ „19“, JAK SI UŽÍVÁŠ TUHLE ROLI?
„Jsem rád, že mám pořád kontakt se sportem a dělám, co mě uspokojuje. Na pravidelných srazech pracuju s talentovanými kluky, v zápasech s kvalitními soupeři můžeme porovnávat, jak na tom jsme, sleduju každý víkend utkání v dorostenecké lize nebo v dospělé ČFL. Baví mě to, protože to není taková ta každodenní rutinní trenéřina a mám čas na rodinu.“

SYN ANTONÍN SE POTATIL, JE TAKY BRANKÁŘ A JE V KÁDRU ČESKÉ REPREZENTACE DO 17 LET. NAPODOBÍ TVOJI ÚSPĚŠ- NOU KARIÉRU?
„Zrovna teď v úterý chytal proti Anglii a prohráli 0:2. Já si myslím, že v těchto letech je daleko cílevědomější a lepší než tehdy já. Řekl bych, že má talent a charakter, má chuť a vůli trénovat, ale je otázka, jak to bude. Je mu teprve šestnáct let a člověk potřebuje mít v kariéře i trochu štěstí. Předpoklady na dobrou kariéru určitě má, ale nedovedu teď říct, jestli to vyjde.“

OTÁZKA NA ZÁVĚR, SLEDUJEŠ NA DÁLKU, JAK SE VEDE SLOVANU LIBEREC?
„Určitě sleduju a fandím mu. Prakticky pokaždé, když hraje v Praze, tak se jdu na zápas podívat. Liberec prostě pro mě je a bude srdeční záležitost, ty roky ve Slovanu člověk jen tak nevymaže, vždyť jsem v něm zažil moje největší fotbalové úspěchy a mám tam pořád spoustu kamarádů a známých.“