Do Liberce jste přišel v červnu roku 2013. Jak své zdejší angažmá zatím hodnotíte?
Já jsem se v určité době zařekl, že budu dělat fotbal tam, kde mě to baví. Nejde ani tak o finance. Někteří mě od angažmá v Liberci zrazovali, že je to jakoby málo, nějaká juniorka. Ale já chci, aby mě to bavilo, a to je základ. Co se týče působení v Liberci, jsem tu spokojen. Baví mě práce s mladými hráči, protože jsou tvární. A myslím, že už jsou drobné výsledky vidět. Pokud to já mohu hodnotit, jsem tu spokojen a mám pocit, že se práce daří. Ale to samozřejmě musí hodnotit jiní.
Při rozhodování jste měl i jiné nabídky, například ze zahraničí. Nelákalo vás to?
Všechno má svá pro a proti. Neexistuje záležitost, která by měla pouze plusy. Byly tu nabídky ze zahraničí, například ze severní Afriky, ale člověk musí zvážit, jestli to za to stojí. Stojí za to brát manželku s sebou z práce? Jít sám do zahraničí je náročné, proto bych tam šel jedině ve dvou. Navíc není žádným tajemstvím, že jsem tehdy měl nějaké zdravotní problémy, jak proběhlo i médii. Takže v tu dobu by to bylo asi zbytečné riziko.
Co rozhodlo právě ve prospěch Liberce mezi ostatními nabídkami?
Je to trochu zvláštní, spousta hráčů a trenérů taková klišé říkají a možná mi to nebudete věřit, ale za dobu, co fotbal dělám, mi Liberec, Teplice a další podobné kluby přišly hrozně sympatické. Možná jsem tak trochu z jiné planety, ale nikdy jsem nebyl ani sparťan, ani slávista, jak se to dělí. Vždycky jsem měl slabost pro takové ty bez urážky trochu menší kluby, Opavy, Příbrami. Liberec jsem zvenku vnímal hrozně pozitivně, byla to taková sympatie. Podobně jako třeba Teplice, přestože je to rival Slovanu, kde jsem působil a dodnes na to rád vzpomínám. A právě aktuální angažmá mi ho pocitově hrozně připomíná.
Působení v klubech jako Sparta nebo Slavia vás tedy neláká?
Říká se nikdy neříkej nikdy. Zavírat si někam dveře je nesmysl. Ale zkusil jsem to, půl roku jsem byl ve Spartě jako trenér mládeže, ale když řeknu, že bych se k tomu nerad vracel nebo o tom mluvil, asi to mluví za vše.
Které z předchozích štací si nejvíce ceníte?
Snažím se vše brát pozitivně. Ze všeho si člověk musí něco vzít. Je samozřejmě potřeba poučit se z chyb. Ale zjistil jsem, že neexistuje angažmá, kde bych řekl, že jsem tam vůbec neměl chodit. Třeba posledně v Opavě, kde mi mnoho známých říkalo, že jsem tam vůbec neměl lézt, jsem získal takových přátel... To vždy stojí za to. Zůstal mi Jarda Kolínek, Michal Kosmál… To angažmá se jakoby nepovedlo. Ale jsem rodák z Opavy, spoustu let jsem tam jezdíval, ale tolik známých, jako dnes, jsem tam před tím působením neměl. Trochu mě až mrzí, že někteří nejsou i tady v Liberci. I negativní angažmá s sebou nese pozitivní věci. A tak je to i v životě. Nejlepší film je tragikomedie. Život není jen sranda nebo průšvih, vždy je to něco mezi. A já se z toho snažím vytáhnout jen to nejlepší. Třeba v Příbrami jsou někteří lidé, na které nerad vzpomínám. Tak na ně zkrátka vzpomínat nebudu. Vzpomínám pouze na to dobré. A je jen otázkou, jak se na to člověk dívá. Můžete být negativní a naštvaný na celý svět, nebo si vyberete to nejlepší a máte pak jakoby klid na duši.
Co vás láká na mládežnických kategoriích, kam jste se po působení u A-týmů vrátil?
Prostě mě to láká (úsměv). Je to těžké na vysvětlení, ale pokusím se o to. V první řadě jsem rád, že jsem si mohl vyzkoušet i trénování v Gambrinus lize. Vychovávat totiž mladé hráče pro ligu, na kterou jste si sám nesáhl, je těžké. Máte tam limit, přes který vás to nepustí. A já si to mohl osahat, nyní se to snažím využít. Dal jsem tam šanci některým dorostencům, které jsem předtím trénoval. Měl jsem pak srovnání, jestli na to mají, nebo ne. A z takových zkušeností dnes mohu těžit jak já, tak hráči. Navíc mi takové zkušenosti pomáhají i k respektu. Pro hráče je jednodušší poslouchat trenéra, který má za sebou čtyřicet zápasů v Gambrinus lize, než někoho nezkušeného. A když to dnes srovnávám, říkávám, že u každé práce, kterou děláte, musíte vidět význam. Ten jsem v profesionálním fotbale trochu postrádal. Po každých deseti kolech jsem seděl a ptal jsem se sám sebe, proč to vlastně dělám. A nemohl jsem se k tomu dobrat. Nyní v juniorce po stejných deseti kolech přesně vím, proč to dělám. Vím, že se ten a ten hráč zlepšuje, a už kvůli takovým pár hráčům to má smysl. V profesionálním fotbale nikoho nezajímá, že se vám někdo zlepšuje. Tam se jde pouze s tím, že se musí vyhrávat. Existuje tam třetina trenéru, kteří to dělají špatně, pak třetina, která to dělá famózně, a zbývající třetina, která to dělá průměrně, nebo prostě nějak podle sebe. Ale všichni jsou na jedné hromadě a nerozlišíte je. Jediný barometr, podle něhož posoudíte kvalitu práce, je výsledek. V sobotu v sedm se hraje a na tom závisí vše. A to mně nevyhovuje. Myslím, že kvalita trenérské práce je úplně v něčem jiném, než ve výsledku. Když jsem si to mohl srovnat, práce, kterou jsem dělal prvních dvacet let mé kariéry, mi pudově vevnitř dávala větší smysl. Po dvou a půl letech v profesionálním fotbale jsem se rozhodl, že si od toho dám pauzu. Ten správný význam to pro mě postrádá. Nikdy neříkej nikdy, ale abych se tam v momentální době vrátil, muselo by se jednat maximálně o nějakou krátkodobou výpomoc. To, co dělám nyní, je moje parketa. A to je podle mě důležité, najít se ve své práci.
Bylo těžké se vrátit k mládežnickému fotbalu?
Právě že vůbec ne. Strašně důležité je, jako v každém byznysu, mít to srovnané v hlavě. Utřídit si, co chcete od své práce, od svého přístupu a co by po vás mělo zůstat. Když to navážu na předchozí otázku, urovnal jsem si to v hlavě, měl jsem před sebou čistý stůl a návrat pak byl jednoduchý. Důležité je, že vás ovlivňuje okolí. Jedna věc je, co si myslíte, druhá je, jak vás ovlivní okolí. Já mám jednu životní výhodu, že jsem nikdy nepodléhal řekněme masovému mínění. Jedu si to svoje. To, že má deset lidí kolem nějaký názor, neznamená, že ho mám i já. Podobně je to i se mnou a profesionálním fotbalem. Někteří lidé říkají, že je to škoda, že už jsem tam byl. To je svým způsobem jejich problém, ne můj, protože já si za svým rozhodnutím stojím a jsem s tím srovnaný. Neříkám, že se nikdy nevrátím k profesionálnímu fotbalu, jako výpomoc možná, ale krátkodobě. Rozhodně nemám cíl dělat dvacet let ligu.
V liberecké juniorce působíte po boku bývalých hráčů Slovanu, Tomáše Janů a Zbyňka Hauzra. Jak si jejich pomoc pochvalujete?
Oni by neměli pomáhat mně, ale hráčům. Od toho by tam měli být. Jsou to velké osobnosti, hráči by je měli sami o sobě respektovat. Můj respekt za to, co dokázali na hřišti, rozhodně mají. Na druhou stranu si musí uvědomit, že se tuto novou profesi učí. A ještě dlouho budou. Ono hrát fotbal a trénovat ho je značně odlišné. Musí si to uvědomit a jak jsem už říkal, srovnat si to v hlavě. Musí dojít k tomu, že stejně tak, jako v sedmnácti letech začínali s hraním, nyní začínají s trénováním. Když to řeknu na rovinu, doufám, že se na mě zlobit nebudou, na začátečníky jsou dobří. Všechno má svůj vývoj, ti kluci budou tak za deset let výbornými trenéry.
Přesuneme se k Juniorské lize. Jakou má podle vás tato stále poměrně nová soutěž kvalitu?
Podstatné je, jak se k tomu kdo staví. Máme nějaký přehled, jak různé kluby fungují, a jsou tu rozdíly. Nemůžete je hodit do jednoho pytle. Podle mě má juniorka velký význam. Vidím Vojtu Novotného nebo Matěje Kávu, kteří jsou nyní na soustředění s A-týmem, a jsem přesvědčen, že bez těžké práce v juniorce by dnes v Áčku nebyli. V Juniorské lize hrají i hráči, kteří nastupují v ligových kádrech. Nesouhlasím s tím, že by tato liga neměla vůbec žádnou úroveň. Ale jak říkám, a k čemu se hlavně chci dostat, důležitý je ten postoj. Tady v Liberci je juniorka plnohodnotné mužstvo, na které se klade normální důraz, a má tedy smysl v ní dělat. Existují jiné kluby, kde mají juniorku jen pro zlost, jsou naštvaní, že ji kvůli podmínkám svazu musejí mít. Třeba v Olomouci by ji nejraději hned zrušili. A tak se k tomu stavějí. Pokud seberou čtyři hráče z dorostu, kteří nehráli o víkendu, to samé z Áčka, pak čtyři z juniorky a někam je o víkendu odvezou na zápas, bude to podle toho vypadat. Ta soutěž význam má, ale musíte se k tomu v klubu umět postavit a dělat to pořádně. Než dělat něco napůl jen proto, že to musí být, to je lepší nedělat to vůbec.
Juniorskou ligu hraje v současnosti 21 týmů. Není to už moc?
To mně nevadí vůbec. Já osobně bych to nejraději udělal tak, aby se hrály pouze mistrovské zápasy. Dejte mi šest týdnů přípravy v létě a pak můžeme hrát od srpna do června pouze mistráky. Umělé trávníky už jsou dnes stejně všude, kdyby těch týmů v lize bylo třicet, je mi to jedno. Pokud by se liga druhého prosince neukončila, můžeme hrát dál. My jsme třeba stejně ještě devátého prosince jeli na zápas proti juniorce do Teplic. Na druhou stranu, když je tu ta mezera, zimní přestávka, udělali jsme takový projekt, ve kterém navazuji už na svého předchůdce Jirku Chytrého. Jedeme pořád stejně, místo běhání někde po horách jsme stále na hřišti. Ale proložili jsme přestávku těžkými zápasy s druholigovými nebo třetiligovými týmy, aby si i to kluci vyzkoušeli. Hráli jsme na Střížkově, s Pardubicemi, teď pojedeme do Varnsdorfu. To jsou pro ně velmi těžké zápasy, ale pouze těžkými zápasy výkonostně porostou.
Hraje v Juniorské lize nějakou roli výsledek?
Výsledek nemá vůbec žádnou důležitost. Ono to bohužel opticky vypadá jinak. Devětkrát jsme vyhráli 1:0. Kdybych si po sezoně o komkoliv přečetl, že tolikrát vyhrál 1:0, řeknu jasně, že mu jde o výsledek. Je to však pouze shoda okolností. My jsme takto vyhráli zápasy, kde jsme mohli dát branky třeba čtyři, ale taky některá utkání, která jsme vybojovali se štěstím a měli jsme minimum šancí. Kluci samozřejmě chtějí vyhrát, to je jasné, ale já mám jiné úkoly, než zvítězit.
V mládežnických kategoriích se často hráči mění, přecházejí mezi kategoriemi. Jakou s tím máte zkušenost?
V tom starším věku už bych to nepřeceňoval. Záleží, jak je to celé nastavené. Když vememe mládež obecně, u těch nejmladších prcků myslím, že když se učí a začínají, měl by je třeba jeden trenér vést tak tři čtyři roky. Tyhle děti změny snášejí hůř, zvyknou si na člověka, který je vede, a měli by s ním být déle pohromadě. Později už jsou ti kluci poměrně vnímaví, dokáží změny vstřebávat. A každý trenér je jiný, oni si z každého něco vezmou. Ale to vše je hodně hypotetická záležitost, některé ročníky jdou zase spolu pořád.
V liberecké juniorce je v této sezoně v kádru mnoho hráčů, kteří ještě věkem patří mezi dorost. Čím to je?
Je to takové řešení našeho konkrétního problému. My jsme tu juniorku měli na můj vkus moc starou. Jsou tu ročníky 1993, což je poslední dorostový ročník, ale také jsou tu kluci jako Kmoníček, Beníšek, Soběslav, kteří v této kategorii pomalu končí a potřebovali jsme tak trochu omladit. Na druhé straně na to musíme jít trochu s rozumem. Když jsme na podzim nastoupili s hráči, jako jsou Kaiser, Ondráček, Polívka nebo Kastelovič, věkem dorostenci, a oni to zvládali, tak mi přijde rozumné, aby už v této kategorii hráli. Ve spoustě těchto zápasů totiž nastupují hráči z Gambrinus ligy, kteří se třeba o víkendu nevešli do sestavy, proti nim se pak mladíci naučí nejvíc. Když zvládli hraní za juniorku na podzim, kdy jsme si je ještě jakoby půjčovali, myslím, že je vzhledem k jejich vývoji dobré je posunout dál a konfrontovat s dospělým fotbalem. U těch hráčů to má velký výkonnostní význam, teď třeba ještě budou potřebovat nějaký čas, aby si zvykli, a příští podzim už může být v jejich podání zajímavý.
Proti předchozí sezoně došlo k velkému zlepšení postavení v tabulce. Kde se vzalo?
Já bych nehodnotil předchozí sezonu s tou letošní. Jirka Chytrý začínal s týmem úplně od nuly, což je vždy složité. Je tu nové mužstvo a vy musíte vymyslet, jak bude fungovat. Kde vezmete hráče, jaký uděláte věkový strop, jestli je budete doplňovat z Áčka. Navíc hrají v pondělí, musíte najet na nějaký režim víkendových tréninků. Já to měl mnohem jednodušší, protože začlenění mužstva do chodu Slovanu už udělal Jirka Chytrý vloni. Já třeba začínal od bodu nula, když jsem rozjížděl sportovní centrum mládeže na Motorletu, takže vím, jak je ten první rok neuvěřitelně kritický. Proto opakuji, že nejtěžší práci udělali kluci během loňského roku. Když jsem přišel já, tým už fungoval, měli jsme nějaké tréninkové plochy, věděli jsme, jaký chceme kádr, kolik lidí bude chodit z Áčka. Druhá věc je, že kluci letos hrají zápasy v neuvěřitelném tempu a nasazení. Částečně to vychází z tréninkového procesu, ale také z jejich vlastních ambicí. A navíc si ten tým sedl, je tu dobrá parta. To je už takové klišé, daří se, je tam dobrá parta. Ale já myslím, že je to tu letos opačně. Tím, že jsme nastavili nějaká pravidla, ve kterých se hráči našli, začalo to fungovat. Pořádek v kabině je pořádek na hřišti. Když to držíte nějak pevně v rukou, většinou se vám ta parta utvoří. Mám náznak jistých despotických metod, držím je hodně pod kontrolou a mám je hodně v rukou. Oni mají nějaké mantinely, přes které je nepustím, a v rámci těch mantinelů si už vytvoří nějaké interpersonální vztahy, které začnou fungovat. Povýšení této naší práce pak je to, že kdykoliv přijde někdo zvenku, už si ho kluci usměrní tak nějak sami, polovinu věcí nemusím ani vysvětlovat. Navíc k nám přicházeli hodně charakterní kluci, v zápasech nám pomohli a sedli si i v kabině. Když přišli hráči jako Hroššo, Pokorný, Karišik, Coufal nebo Pimpara, vždycky si to sedlo a vypadalo to, jako by s námi byli dlouhodobě. Rozhodně to nebyli žádní namistrovanci. Mužstvo zafungovalo jako celek. A z toho už pak mohli vylézt nějaké individuální výkony. Když budete koukat na špatné mužstvo z tribuny, žádného dobrého hráče tam nenajdete. Po dvaceti minutách si řeknete, že to je paskvil a sledovat to nebudete. Teprve když funguje celý tým, můžete říct, že zajímavý je ten, ten a ten.
Liberecká juniorka boduje letos hlavně týmovým výkonem, v individuálních statistikách nikdo vyloženě nevyčnívá...
To je na jednu stranu smutné. Ale zase říkám, že kdybychom to postavili opačně, nebude to fungovat. Pomohli nám kluci z Áčka, udrželi jsme spoustu nul. Nastupovali Karišik, Pokorný, Pimpara a ti nám tu defenzivu hodně drželi. Pravidelně jsme si půjčovali stoperskou dvojici, která nám chyběla. Ale znovu opakuji, musí fungovat celek jako tým a pak už začnou fungovat hráči. To se nám třeba v tuto chvíli trochu zastavilo. Fungovali jsme jako tým, ale od hráčů jsem v individuálních věcech čekal trochu víc. Třeba Matěj Káva mohl podle mě dát víc gólů, Bouška víc zakončovat. Dydowicz to samé, Denis Frimmel dal také málo gólů. Když to zjednoduším, čekal jsem lepší individuální výkony hráčů a horší kolektivní výkony. Prostě se mi má očekávání trochu otočila. Mám z mužstva rozhodně dobrý pocit, jen jsem čekal, že více vyskočí individuality.
Ale asi byste neměnil, že?
Rozhodně je lepší, když to funguje. Když se daří na hřišti, budou se cítit dobře. A když se budou cítit dobře, holt musíme být akorát trochu trpělivější, než ty individuální výkony přijdou. Třeba takový Denis Frimmel, od něj jsem možná čekal víc, ale musíme si uvědomit, že prošel nějakým obdobím. Vzali jsme ho z Brna a přivedli sem. Nový klub, noví hráči, jiné prostředí a je tu pryč od rodiny. Někdo se s tím srovná snadno, někdo ne. A to může být právě tento příklad. Čekal jsem od něj hrozně moc, ale možná bylo i moje očekávání přehnané. V rámci kolektivu se rozhodně snažil. Pokud by to mužstvo nefungovalo, ani by čas nepotřeboval, protože by se v něm ani nemohl ukázat. Takhle prostě podle mého názoru potřebuje pouze více času, aby se prosadil.
Na podzim jste sehráli mnoho povedených utkání, kterého si nejvíce ceníte?
Nejlepší zápasy jsou samozřejmě s těmi nejtěžšími soupeři. Dobrý zápas jsme hráli se Spartou, výborný pak s Mladou Boleslaví. Ale to jsou zápasy výborné z pohledu trenéra. Pro nás byly velmi složité. Pro diváka byl jistě zajímavější třeba takový zápas s Varnsdorfem, kde to do desáté minuty bylo 2:0, v poločase jsme měli čtyři velké šance, soupeř tři. Ale na Spartě nebo s Boleslaví přijela tak velká kvalita, že v takovém duelu musíte ukázat opravdu hodně, abyste ho zvládli. Není to na pohled tak atraktivní, ale pro nás je dobré zjistit, že i v takové konkurenci máme hráče, kteří se dokáží prosadit. To právě poznáte až tehdy, kdy nastoupí proti takové kvalitě.
Sázeli jste v těchto důležitých zápasech hlavně na taktiku, jako to dělal například A-tým v zápasech Evropské ligy?
Taktika tam byla, to přiznávám. Ale také inteligence a chytrost hráčů, kteří do zápasu nastoupili. Je to přeci jen juniorka. S taktikou mužstva pracuji o sedmdesát procent méně, než v lize. Takové detailní rozbory nebo úplnou přípravu na soupeře příliš neřeším, protože to beru tak, že jsem tu od jiných věcí, než takticky připravit mančaft konkrétně třeba na zápas se Slavií. Než abych udělal taktické tréninky, udělám raději hráčům dva individuální tréninky na první dotek nebo na zakončení, protože jsem přesvědčen, že se to těm klukům bude hodit více. Co se týče vyloženě kvalitních taktických výkonů, na rovinu se přiznám, že padesát procent taktických prvků tam dali sami hráči jako Pimpara nebo Karišik. Já je k tomu nemusel nijak tlačit.
Například z působení v Příbrami jste byl znám jako průkopník ofenzivnějšího pojetí fotbalu, produktivita liberecké juniorky však není příliš vysoká, často vítězíte spíše 1:0. Čím si to vysvětlujete?
Řeknu to jednoduše, je to otázka kvality. Máme nějaký strop, který se snažíme přelézt. Když máme v zápase pět stoprocentních šancí, ale dáme jen jednu, je to špatná kvalita provedení. Záleží na technice, orientaci v malém prostoru a dost dalších věcech, kde zklame hráč jako osobnost. Jsou mladí, ale musí se učit. Kdybychom stejná utkání, jako když jsme vyhrávali 1:0, sehráli v Gambrinus lize, tam bychom tři branky prostě dali. V lize už hráč ví, jak si se situací poradit, vybere správné řešení a není nervózní. Je tam rozdíl ve zkušenostech. Když to porovnám právě s těmi příbramskými gólovými hody, my jsme pouze selhávali individuálně v zakončení.
Chyběl vám na hřišti loňský nejlepší střelec Filip Drobílek, který je dlouhodobě zraněn?
Určitě nám chybí, to je jen jednoduchá matematika. V přípravě jsme dali osmnáct gólů, průměrně tři branky na zápas. Věřil jsem, že to převedeme i do sezony. Hrozně se mi to líbilo, myslel jsem, že by to mohlo fungovat. Filip byl na hřišti jasný herní lídr, byl namočen ve dvanácti z těch gólů. A když vám z osmnácti gólů odejde dvanáct, musí vám to někde chybět. Trochu jsme se tím v první půli podzimu rvali. Teď hlavně doufám, že se s tím Filip popere, protože po tak dlouhém zranění může mít hráč problém s návratem do formy. Já věřím, že ho mít nebude a že to zvládne.
Několik hráčů odletělo s A-týmem na soustředění do Portugalska. Počítáte s nimi nadále v juniorce?
V první řadě mě zajímá, jestli s nimi počítá Jarda Šilhavý v Áčku. Bylo by hloupé jim tu cestu zavřít, když za podzim udělali velký kus práce. Moc jim fandím a přál bych jim, aby nastoupili k nějakému zápasu za Áčko. Pokud to tak nebude, doufám, že budou moct hrát u nás.
V Juniorské lize můžete do zápasu postavit několik hráčů bez věkového omezení. Jak tuto možnost využití starších hráčů hodnotíte?
Já to trochu obrátím. Jsem rád, že to tak je, hlavně když takto přijede soupeř. Pokud tři hráči z Áčka nastoupí proti nám, je to pro hráče zkušenost. Někdo může říct, že je pak soutěž neregulérní, že tam jednou jsou, jednou nejsou. Pokud to řeknu ze své vlastní strany, hlavně že hrají proti nám. Klidně bych bral, kdyby proti nám v každém utkání stáli tři čtyři hráči z Áčka, abychom si museli dokázat, že to zvládneme. A co se týče hráčů u nás, když jde nějaký hráč hrát za juniorku, musí se přizpůsobit našim pravidlům. Na začátku jsem klukům z A-týmu řekl jednu věc. Pokud si sem jdete jenom zahrát, vemte si raději volno a jděte pryč. Pokud hráč odehraje zápas s takovým nasazením a pílí, jako by hrál ligu, dobře, má tu u nás místo. Ale hráči z Áčka si musí uvědomit jeden problém. Pokud nemají zápasový rytmus, třeba i kvůli zranění, nehrají třeba šest neděl, jak budou po té době na hřišti vypadat? To pak není tak, že by nás přicházeli posílit. Musí do toho jít trochu s pokorou, že jsme tady pro ně takový servis. Pokud k tomu takto nepřistoupí, jsou u nás zbytečně a nemá smysl, aby chodili na hřiště.
Jak se vám nejen v tomto ohledu spolupracuje s Jaroslavem Šilhavým?
S Jardou se spolupracuje famózně. Pracovali jsme spolu už na Spartě, když jsem tam dělal šéfa mládeže. Je to výborný člověk. Je s ním neuvěřitelná sranda, rozumíme si. Jsem moc rád, že tady je, navíc je i součástí mé práce. Pokud by tu nebyl Jarda, ale někdo jiný, hodně bych tu práci zvažoval. Pracovat u juniorky je jedna věc, ale důležité je, s kým pracujete. Pokud by vztahy neklapaly, šlo by to takzvaně přes závit, nedělal bych to. O to raději jsem, že je Jarda v Liberci a že můžu dělat s ním.
Už jste to lehce nastínil, ale jak momentálně probíhá příprava?
Jak jsem říkal, stejně, jako jindy během sezony. Nerozlišuji zimní přípravu a mistráky. Myslím, že náš tréninkový proces během mistrovských zápasů je nastaven dost náročně. Nepotřebujeme trénovat více, než v klasické sezoně. Trénujeme tak, abychom byli připraveni na zápas. Akorát jsem přidal jeden ranní trénink, mají tedy tři dvoufázové tréninky v týdnu. Ale jinak je princip přípravy vystavěn stejně. Snažíme se trénovat tak, aby byli hráči výborně připraveni na mistrovská utkání. Proč bychom v lednu měnili režim? Jsme stále na hřišti a děláme stejné věci. Občas možná i náročnější, než kdybychom běhali na Ještěd. Ale v samotném běhání na Ještěd příliš nevidím smysl.
Kvitoval jste, když jste s juniorkou vyjeli k zápasu Tipsport ligy proti Pardubicím, protože A-tým hrál ve stejný den ještě jiné utkání?
My jsme s Pardubicemi chtěli hrát a byli jsme i předběžně domluvení, takže by zápas pravděpodobně proběhl. Shodou náhod se to sešlo takto. Já to kvituji. A uznávám, že to má větší význam pro nás, než pro Pardubice. Když jsem pak viděl kotel lidí na Tipsport lize, doufal jsem, že se s tím kluci poperou, abychom z toho neudělali nějakou bramboračku. A myslím, že ostudu neudělali, odmakali to. Občas jsme měli trochu štěstí, Pardubice si vypracovaly mnoho šancí. Ale pro ty mladé kluky má takový zápas velký význam, získají hodně zkušeností.
Jak hodnotíte porovnání kvalit juniorů s druholigovým klubem?
Rozdíl tam samozřejmě je vidět. Ve fotbale už nějakou dobu dělám, jdu do zápasu a už vím, kde bude rozdíl. Ale důležité je, aby to viděl i hráč, aby si dokázal přiznat, kde ten problém je. My se hrozně nadřeme a nahoníme. Kondici naštěstí máme, ale soupeř si prostě vezme balon a neztratí ho. Ten klid v kombinaci je hlavní rozdíl. Běháme hodně bez míče, zatímco soupeři kombinují. Když to řeknu laicky, mladí kluci jsou trochu janci, chtějí vše řešit rychle. Dospělý hráč ví, že určitý čas má, dokáže vyhodnotit situaci, jestli má akci zrychlit, nebo podržet míč. Ale to mladí nezjistí jinak, než konfrontací s vyspělým soupeřem.
Proti kterým dalším soupeřům jste v přípravě nastoupili?
Nejdřív jsme hráli s juniorkou Jablonce, což je vždy dobrý zápas. Tam to nikdy není přípravné utkání, lítá to, jako by to byl mistrák. Poté už jsme nastoupili proti dospělým týmům, Pardubicím, druholigovému Střížkovu, třetiligovým Kunicím, což je béčko Dukly, a s Turnovem, naší farmou. Chystáme se na třetiligové Štěchovice a nejtěžší zápas nás čeká proti Varnsdorfu. Vše jsou nároční soupeři, což byl náš cíl a já mám z této skladby zápasů radost.
Jak dopadaly tyto zápasy výsledkově?
V Jablonci jsme zvítězili 2:1, s Pardubicemi jsme v rámci Tipsport ligy prohráli 0:2. Na Střížkově s Bohemkou jsme remizovali 2:2 a Kunice jsme přehráli 3:2. Teď s Turnovem jsme prohráli 2:4. V tom zápase jsme nasadili do sestavy soupeře tři svoje hráče, Kmoníčka, Beníška a Boušku. Chtěl jsem, aby tito hráči byli v dospělém mančaftu soupeře byli vidět, byl to takový náš projekt. Pokud by tam vidět nebyli, tak jsme za půl roku nic neudělali. Nakonec se podíleli na naší porážce. Jsem s tím spokojen a takhle bych to třeba s Turnovem zopakoval znovu s jinými hráči, jestli u nich ten dospělý projev bude vidět. To nám dá také hodně. Snažíme se z každého přípravného zápasu vytěžit maximum. Bylo to napínavé, mělo to šťávu a bylo to nakonec lepší, než jiné přípravné zápasy. Dobře to dopadlo a jsem rád, že byli naši hráči vidět. Trenér Turnova se mnou komunikoval a cením si toho, že takto naše kluky nasadil na celý zápas, je to pro nás důležité.
Na závěr, jaké jsou vaše cíle s juniorkou ve zbytku sezony?
To je jednoduché. V juniorce máte jakoby půlroční epizody. Pokud se během půl roku nezlepšíte, pokud vám v červnu musím říkat to samé, co v lednu, pak jsme tu byli zbytečně a práci jsme udělali špatně. Rádi bychom, aby výkonnostní skok, jako zvládli například Káva a Novotný, udělali další tři čtyři hráči a my je mohli posunout do Áčka. Od toho tu jsem a pokud se to podaří, budu maximálně spokojen.
