Liberec – Béčko sešláplo pedál na maximum. Na jaře rozjelo famózní sérii osmi vítězství za sebou, právě ta přitom nakonec velkou měrou nasměrovala kádr za postupem. Finální účty se sečetly už čtyři kola před koncem, kdy modrobílí přejeli na domácím hřišti Turnov 6:1. Celkem v polovině duelů (patnácti) udrželi nulu, hned šestkrát vyhráli o pět a víc branek.
A tak byla euforie na světě.
Pojďme si to rozebrat postupně. Jsme v březnu a přichází remíza 3:3 v Chrudimi, už třetí v řadě. A vlčáci za vámi sbírají body. Tehdy jsme poztráceli výrazné vedení v tabulce a Hlinsko se na nás dotáhlo. Třikrát za sebou, dvakrát ještě na konci podzimu, jsme remizovali. A z deseti bodů náskoku se stal jeden. Nemůžu říct, že jsme byli úplně v klidu, měli jsme pohovor. Udělali jsme některé obrovské chyby, ale tým na situaci zareagoval skvěle. Ve druhém jarním kole jsme porazili Vysoké Mýto 3:1, což hrálo důležitou roli v klidu mančaftu, i když jsme nepředvedli optimální výkon. Bylo vidět, že kluci strašně chtějí. Že nechtějí být v Divizi. Věděli, proč makají.
Tam byla asi ta krize, kterou bylo klíčové překonat, že? Jasně, bylo by nepříjemné spadnout na druhé místo, když jsme si opečovávali bodový náskok od začátku sezony. Možná by nastala i trochu panika, vedení klubu by se ptalo, proč a jak se to stalo. Ale věděl jsem, že máme nejlepší tým. A věřil jsem, že když se dostaneme do klidu a hře z podzimu, vrátíme se do vítězného módu.
I tak ale asi není úplně jednoduché hráče držet mentálně při zemi. A zdůrazňovat jim, že je potřeba kvalitu prokazovat každý zápas, ne? Už je klišé říkat, že jsme jeli zápas od zápasu. U nás to tak ale vážně bylo. Po utkání jsme si pogratulovali, zatleskali a zařvali. Řekli jsme si, že si výhru dneska užijeme, ale od úterka, kdy jsme po denním volnu začínali trénovat, už si zanalyzujeme předchozí výkon a budeme se soustředit na další kolo. Myslím, že to kluci vnímali celkem dobře.
Jak důležitou zprávou je postup do ČFL pro klub a pro herní rozvoj hráčů? Velmi důležitou… Když jsem přicházel do Liberce, atmosféra u B-týmu byla spíš negativní. Sestup se bral – asi oprávněně – jako malá klubová tragédie. Moc béček Divizi nehraje, možná na Moravě Opava s Karvinou, což byly druholigové kluby. Stali jsme se jediným týmem ve FORTUNA:LIZE, kterému chybí ČFL. Olomouc, Sparta a Slavie navíc dokonce hrály druhou nejvyšší soutěž. Brali jsme to částečně také jako problém v rozvoji hráčů. Navíc kluci, kteří spadli, Divizi ani moc hrát nechtěli. Řešili jsme velké otazníky nad tím, jak kádr seskládáme a koho přesvědčíme, že pro nás bude hrát zásadní roli tréninkový proces v týdnu. A že ten bude důležitý pro rozvoj. Atmosféra tedy byla spíš negativní, v průběhu sezony se ovšem výrazně proměnila. Lexa, Hudák a Govaers jsou teď stabilně v A-týmu, kluci pochopili, že může být cesta se díky kvalitním výkonu dostat přes béčko do hlavního týmu. A přesně to by mělo být hlavním cílem pro všechny hráče.
„Museli jsme se koukat dopředu. Se sestupem už nešlo nic udělat, bylo potřeba se soustředit na jiné věci.“
Byl rok v Divizi přesto všechno spíš ztrátový? Nebo se tým díky tomu naučil vyhrávat? To je ono. Přesně, jak říkáte. Tým předtím na jaře v ČFL vyhrál dvě utkání, bylo cítit, jak na něm leží deka. V přípravě jsme nastoupili proti Slavii B, kdy jsme ještě tvořili tým a zapojili se do utkání i hráči z dorostu. Měli jsme dvě sestavy a v Nymburku jsme prohráli 0:5. Debakl byl až nezasloužený, první půli jsme odehráli vyrovnaně, i když skončila 0:2. Slyšel jsem kluky, jak jdou do šatny a povídají si, že je to stejné jako minulou sezonu. Že máme šance, nedáme je, pak uděláme chyby vzadu a prohrajeme.
To asi trenér neslyší rád… Vstoupil jsem jim do toho a zdůraznil jsem, že musejí udělat tlustou čáru za tím, co bylo. Museli jsme se koukat dopředu. Se sestupem už v té chvíli nešlo nic udělat, bylo se potřeba soustředit na jiné věci. Myslím – a bylo to i vidět – že kluci zareagovali pozitivně.
V čem se to projevilo nejvíc? Vypovídající o tom, kolik jsme odvedli práce, bylo třeba přípravné utkání s Varnsdorfem. V létě jsme prohráli 0:5 a za nejlepšího hráče bych označil brankáře, který tehdy chytil snad ještě pět gólů. V zimě jsme sehráli velmi vyrovnanou odvetu, kterou jsme zvládli 2:1. Tam jsem viděl největší posun, nebyli jsme mentálně dobití, ale naopak jsme si střihli kvalitní duely i s druholigovými mančafty. Porazili jsme také žižkovskou Viktorku, která teď oslavila postup do druhé ligy. Zimní příprava nám určitě řekla, že sezona může být hodně dobrá.
Po podzimu jsme se bavili o tom, že bude zajímavé sledovat, jak si mladý tým poradí s rolí favorita. Nakonec jste dotáhli postup s devítibodovým náskokem. Předčily výkony ještě o něco vaše očekávání? Musím říct, že jsem zažil až netradičně poklidnou sezonu. Když chcete postoupit, samozřejmě není úplně příjemné, že musíte neustále vyhrávat. Dvakrát remizujete klidně i po šňůře osmi výher, ale náskok se i tak zmenší a dopadne na vás trochu neklid. Pokaždé jsme na tyto situace zareagovali vítěznou sérií včetně dalšího odskočení. Venku jsme soupeře sice neválcovali, byli jsme každopádně lepší. Vítězili jsme s nulou vzadu, tedy 1:0, 2:0, hlavně proto, že nám dlouho trvalo, než jsme se uklidnili rozdílovou brankou. A samozřejmě nikdy nevíte, co se může stát. Dovolím si tvrdit, že doma byly výkony a výsledky jednoznačné. Když vedete ve 25. minutě 3:0, přemítáte spíš v hlavě nad tím, komu dát víc prostoru a koho stáhnout, pošetřit ho na další kolo. V tomto ohledu jsme to měli jako realizační tým jednodušší.
Jaké je vlastně pro trenéra vést tým v takové sezoně, kdy válcujete soutěž? Asi se mi ještě nestalo, že bych vyhrával 6:0, 6:1 opakovaně. V Přepeřích jsem zažil sezonu, kdy jsme skončili druzí nebo třetí a doma jsme porazili Zbuzany 6:0. To je ale jeden takový výsledek, pro nás se podobné palby staly na domácí půdě skoro tradicí. Soupeři přijížděli a tušili, že když dáme ze začátku utkání gól, může to pro ně být velký problém. Když jsme se rozjeli do takového tempa, složité to už pro mě na lavičce nebylo (usmívá se).
„Těším se na novou výzvu moc. Už se nemůžu dočkat, až vyjdu s A-týmem poprvé na trénink.“
Můžete trochu přiblížit individuální progres hráčů? Bavili jsme se o trojici, která dostala příležitost v hlavním týmu. Jsou i další, kteří udělali výrazný posun? Nemám rád, když se říká, že jeden nebo dva hráči hráli super. Je to strašně těžké, protože každý post má jiné parametry. Chválili jsme Jakuba Hudáka, jenž se probojoval do A-týmu. Nutno říct, že zaslouženě, vstřelil 15 gólů, ale jeho bilance jde jasně vidět. Patří k útočným hráčům, jsou za ním čísla a je to jednodušší než hodnotit stopera případně defenzivního záložníka, který vám udělá stejně důležitou práci jako útočník, ale není to tak jednoznačné. Kluci by jeden bez druhého nebyli nic. Na podzim jsem chválil Vojtu Hadaščoka, který nám opravdu hodně pomohl svými trefami hlavně na začátku soutěže, než se zranil. Na jaře už bylo výrazných hráčů víc. Slušná čísla měl Andrij Juzvak, dal některé branky a na další nahrával. S Hudákem nám hodně táhli ofenzivu. V defenzivě, když přišli kluci z áčka Ondřej Lehoczki – Milan Govaers, odvedli skvělou práci. Měli jsme nejlepší ofenzivu i defenzivu v lize a je pro mě hodně těžké někoho vyzdvihovat, protože jde o týmový úspěch.
Obzvlášť, když jste stavěli na kombinační hře a na tom, aby měla správné parametry. Byl jste spokojený i s herním obrazem? Řekli jsme si, že naše síla jednoznačně není v tom, abychom někam nakopávali balony a chodili do soubojů s urostlými, zkušenými stopery. Tím bychom poztráceli všechny naše výhody. Chtěli jsme i za cenu riskantní rozehrávky hrát s míčem. Několikrát se nám stalo, že soupeř v riskantních prostorech získal balony a dal z toho branky. Ale věděli jsme, že pokud nepůjdeme do červené karty, budeme hrát pořád stejně, ať už se zápas bude vyvíjet jakkoliv klidně i 0:2.
Zároveň tento styl navazuje na hru A-týmu, že? Ano, áčko se také snaží rozehrávat balony od gólmana. Byla to filosofie, kterou jsem i trochu musel převzít (usmívá se). Ale rozhodně mi byla vlastní, koneckonců většině trenérů by měla být blízká. Samozřejmě je na to potřeba dobrá kondiční připravenost, velká nabídka a práce bez míče a spousta dalších věcí. Nejde trénovat tak, že si řekneme, že budeme hrát kombinačně a uděláme cvičení na udržení balonu. Vyžaduje to spoustu atributů kolem.
Spousta věcí se teď změní. Z A-týmu přišla nabídka a stal jste se asistentem trenéra Luboše Kozla. Jak se na práci těšíte? Těším se moc. Zrovna jsem se vrátil z dovolené, s kluky jsem se rozloučil zápasem proti Dobrovicím 9. června. Dostal jsem povolení se zapojit do přípravy až teď, za což jsem vděčný. Rodině a dceři jsem slíbil, že pojedeme letos poprvé k moři. Trochu jsem musel měnit plány, ale načerpal jsem psychickou sílu, fyzická tolik není potřeba. A těším se moc, už se nemůžu dočkat, až poprvé vyjdu na trénink s áčkem. Je to taková odměna. Říkal jsem to i hráčům v kabině, když jsme se loučili, poděkoval jsem jim. Nebýt jejich výkonů, nestalo by se to. A je potřeba poděkovat také všem předchozím týmům, kde jsem působil: Přepeřím, Chojnici, Frýdku a Turnovu, kde jsem začínal. Všechno totiž mělo návaznost a nebýt výsledků tam, nebyl bych ve Slovanu. Takže klukům ještě jednou tímto děkuji.
S řadou hráčů z B-týmu se ale budete vídat dál…
Čím víc jich bude, tím jednoznačně lépe. (usmívá se)
Nemrzí přece jen trochu, že už nebudete mít s týmem návaznost? Povedl se vám úspěch, teď nebudete u výsledku své práce i práce hráčů. Samozřejmě mě to trochu mrzí. Během sezony jsme si často kladli s trenéry otázku, jak by mančaft vypadal v ČFL. Zajímalo by nás, jestli bychom byli kolem páté, desáté příčky, nebo hráli o udržení. U béčka samozřejmě pracujete koncepčně, ale na druhou stranu přirozeně dochází k rotaci hráčů a obměně. Jde o styl hry a výchovu hráčů, ale tým se může vyměnit z pěti šesti lidí, což tvoří třetinu kádru. Bylo by to i dál hodně o zapracování mladších kluků z dorostu, kteří si o místa mohou říct, doplnění týmu i ukončení působení nějakých hráčů.
