Liberec - Vedle dvougólového střelce Herolinda Shaly mělo utkání s Jihlavou ještě jednoho velkého hrdinu. Po vážném zranění kolena se v dresu A-týmu konečně představil záložník Michal Obročník, kterému v závěru utkání liberečtí fanoušci bouřlivě aplaudovali. "Jsem rád, že mě fanoušci takto podpořili a já si jich za to strašně vážím," řekl mladý středopolař.
Jak ses cítil, když jsi po tak dlouhé době znovu nastoupil za první tým?
Je to pro mě fakt krásný pocit, že jsem se mohl vrátit k tomu, co miluji. Můžu dělat to, co mě baví, konečně jsem se vrátil na hřiště, takže jsem spokojený. Bylo to pro mě asi nejtěžší období v životě, ale věřil jsem, že se do toho zase dostanu.
Po zápase jsi vypadal velmi dojatý. Mohly za to reakce fanoušků?
Nečekal jsem, že to vezmu takhle, ale bylo to pro mě strašně dojemné. Lidé na mě nezapomněli a za ten rok, co jsem si prožil, to na mě tak nějak přišlo. Věděl jsem, co vše jsem pro to udělal, kolik dřiny a odříkání mě to stálo. Jsem rád, že mě fanoušci takto podpořili a já si jich za to strašně vážím. Moc jim děkuji.
Vnímal jsi podporu fanoušků po celou dobu rekonvalescence?
Lidé, co jsem potkával ve městě, mi přáli, ať se dám co nejdříve do pořádku, že už mě chtějí vidět, za což jsem byl rád a vždy mě to posilovalo. Chtěl jsem se vrátit co nejdříve a byl jsem odhodlaný pro to udělat všechno.
Michal Obročník při duelu s Jihlavou
Tušil jsi, že tvá pauza bude až tak dlouhá?
Když jsem se dozvěděl diagnózu, tak jsem hned věděl, že to bude dlouhé. Věděl jsem, že se mi něco stalo a kolena, to je pro sportovce velký problém. Myslím si ale, že mi to do života dalo i něco dobrého.
Jak jsi reagoval, když ses dozvěděl, jak dlouho budeš mimo hru?
Jsem člověk, co má rád výzvy. Měl jsem to, řekl bych, dobře našlápnuté a to zranění mě samozřejmě přibrzdilo. Ze začátku jsem na tom psychicky nebyl úplně nejlépe, ale postupem času, když jsem na sobě viděl pokroky, se to zlepšovalo.
Kdo pro tebe byl v těžké době největší oporou?
Určitě rodina, kamarádí a také spoluhráči v šatně.
Jak těžké pro tebe bylo sledovat velké zápasy v Evropské lize pouze z tribuny?
Moc dobře jsem to neprožíval. Samozřejmě jsem byl šťastný za kluky, ale vnitřně to nebylo ono, nedokázal jsem se z toho přirozeně těšit. Jsou to zápasy, které chce hrát každý fotbalista, takže se na to z tribuny nekouká snadno.
Dá se říci, že takové zápasy vás během zranění motivovaly k co nejrychlejšímu návratu?
To je pro mě ta největší motivace, proto to dělám. Vždy musím mít ty nejvyšší cíle, abych se mohl stále zlepšovat.
Kapitán Pokorný po utkání s Jihlavou jako velké plus zmínil tvůj návrat na hřiště. Cítil jsi podporu z kabiny?
Kluci byli rádi. Viděli, že jsem na stadionu skoro od rána do večera a trénuji a podstupuji různé procedury, takže už se taky nemohli dočkat, až nastoupím. Opravdu jim za to moc děkuji, je to pro mě velké zadostiučinění a bylo to krásné.
Nemáš stále podvědomě v hlavě strach z dalšího zranění?
Když jsem poprvé nastoupil za juniorku, tak jsem snad neabsolvoval žádný souboj, jak jsem uhýbal. Každým týdnem je to ale lepší, pomalu se to z hlavy ztrácí a i na tréninku chodím do soubojů normálně. O to se nebojím, z počátku je to úplně normální věc, že se hráč kontroluje a je opatrnější. Například teď, když mě tam trenér poslal na závěr utkání, tak jsem na to všechno zapomněl. Nevěděl jsem ani, co si mám vzít dříve na nohy, takže jsem nad tím nijak nepřemýšlel (smích).
Jaké osobní ambice máš před sebou do konce sezony?
Pro mě je nejdůležitější, abych byl zdravý a stoprocentně připravený. Chtěl bych se vrátit tam, kde jsem skončil před zraněním a poté se posunul dále, protože si myslím, že zranění mě posilnilo především mentálně.
